Uhlík je základní hnojivo, aneb proč se naše pole mění v poušť
Polím chybí miliony tun uhlíku.
S razantní změnou ekonomického prostředí v České republice po roce 1989 došlo také i na naše zemědělství. Z počátečního nadšení, že se vše bude dělat jinak a lépe se zatím ne vše tak opravdu děje.
Sice není možné házet všechnu vinu na zemědělce, ale zainteresovaný pozorovatel si všiml, že se již téměř nehnojí chlévskou mrvou, tedy organickým uhlíkem. Přitom dříve každý sedlák věděl, že pokud chce odvézt z pole například vlečku řepy, tak tam musí nejdříve dovézt fůru hnoje. S tím tak problém nebyl, protože se dříve vše, co patřilo do kompostu - hnoje, tam taky dávalo. Dále se vědělo, že v naší převážně kopcovité krajině, nelze pole přehnojit. Prostě část uhlíku byla každým rokem odplaveno do řek a tak se spíše hnojení nedostávalo, než by ho bylo nazbyt. Po roce 1948 nastalo období drancování půdy, kdy meze byly rozorány, hlubokou orbou se raboval uhlík uložený v hlubších vrstvách půdy a následně byla i vyšší sklizeň po určitou dobu. Avšak rozorání mezí si bralo krutou daň. Hlavně v kopcovitém terénu docházelo k erozi půdy a vyplavování organického uhlíku. Po roce 1989 nedošlo k razantnímu zlepšení, ba naopak. Téměř se vytratila živočišná výroba ze zemědělství a pro půdu jeden z posledních zdrojů organického uhlíku - chlévské mrvy.
Masivní pěstování řepky vysává z půdy poslední zbytky živin, aniž by byl vytěžený uhlík vracen zpět do půdy. Rostliny pak přežívají, doslova, z uhlíku zachyceného z produkce výfukových plynů a průmyslové výroby.
Když je suché počasí může každý vidět na neosetých polích v kopcovitém terénu, jak se díky drancování uhlíku, mění rok od roku jen v písek a poušť. Bez tun, chemie by pak byla sklizeň z těchto polí, minimální, ba téměř nulová.
Kdysi, na pohled, hnědá půda dnes připomíná poušť.
Bývalé velkokapacitní hnojiště dnes slouží jako úložiště nepořádku. Není dobytek, není chlévská mrva.
S razantní změnou ekonomického prostředí v České republice po roce 1989 došlo také i na naše zemědělství. Z počátečního nadšení, že se vše bude dělat jinak a lépe se zatím ne vše tak opravdu děje.
Sice není možné házet všechnu vinu na zemědělce, ale zainteresovaný pozorovatel si všiml, že se již téměř nehnojí chlévskou mrvou, tedy organickým uhlíkem. Přitom dříve každý sedlák věděl, že pokud chce odvézt z pole například vlečku řepy, tak tam musí nejdříve dovézt fůru hnoje. S tím tak problém nebyl, protože se dříve vše, co patřilo do kompostu - hnoje, tam taky dávalo. Dále se vědělo, že v naší převážně kopcovité krajině, nelze pole přehnojit. Prostě část uhlíku byla každým rokem odplaveno do řek a tak se spíše hnojení nedostávalo, než by ho bylo nazbyt. Po roce 1948 nastalo období drancování půdy, kdy meze byly rozorány, hlubokou orbou se raboval uhlík uložený v hlubších vrstvách půdy a následně byla i vyšší sklizeň po určitou dobu. Avšak rozorání mezí si bralo krutou daň. Hlavně v kopcovitém terénu docházelo k erozi půdy a vyplavování organického uhlíku. Po roce 1989 nedošlo k razantnímu zlepšení, ba naopak. Téměř se vytratila živočišná výroba ze zemědělství a pro půdu jeden z posledních zdrojů organického uhlíku - chlévské mrvy.
Masivní pěstování řepky vysává z půdy poslední zbytky živin, aniž by byl vytěžený uhlík vracen zpět do půdy. Rostliny pak přežívají, doslova, z uhlíku zachyceného z produkce výfukových plynů a průmyslové výroby.
Když je suché počasí může každý vidět na neosetých polích v kopcovitém terénu, jak se díky drancování uhlíku, mění rok od roku jen v písek a poušť. Bez tun, chemie by pak byla sklizeň z těchto polí, minimální, ba téměř nulová.
Kdysi, na pohled, hnědá půda dnes připomíná poušť.
Bývalé velkokapacitní hnojiště dnes slouží jako úložiště nepořádku. Není dobytek, není chlévská mrva.
364LW NO topic_id
AD
Další témata ....(Topics)
Většina lidí se snaží zajistit si slušné živobytí a přitom se neupracovat k smrti. Pokud máme dobrý nápad a odvahu jej realizovat, stáčí i bublifuk. Důležité je být první, nebo mezi prvními.
https://youtu.be/KMrvR836TFI **VIDEO YOUTUBE
https://youtu.be/KMrvR836TFI **VIDEO YOUTUBE
Jak se dělají skleněné láhve - Jak se co dělá
Jak se dělají skleněné láhve - Jak se co dělá - video
Jak se dělá hasící přístroj - Jak se co dělá
- první hasící přístroj pochází ze středověké Evropy
- fungoval jako obří injekce
- moderní přístroje jsou natlakovány vzduchem, který vytlačí obsah
- obsah může být voda, chemikálie, prášek, pěna
- po uvolnění kohoutu je přes hadici a trysku metáno hasivo na oheň
- obrábění trysek a ventilů se provádí na automatických karuselech
- z ventilu vede trubka na dno nádrže tak jako u sifonové láhve
- do trubky je pak tlakem na hladinu vháněna hasící médium
- medium projde přes ventil a trysku
- přístroj je opatřen manometrem pro měření tlaku v přístroji
- nízký tlak znamená, že vzduch unikl a přístroj se musí dát opravit
- válec nádrže je opatřen nalisovanou koncovkou se závitem
- dno i hrdlo se pájí pomocí měděného kroužku tzv. tvrdým pájením 1100°C 1h 45 minut v peci
- lakuje se elektrostaticky kdy částice laku + a nádoba - mají opačný náboj tím se lak nanáší rovnoměrně a je přitahován nádobou
- lak se vytvrzuje v peci 45 minut
- nádoby se naplní hasivem
- práškový přístroj - prášek zamezí přístupu kyslíku do ohně a tím jej uhasí
- přístroje se natlakují asi na 13 barů
- ventil přístroje se zajistí kolíkem a plombou
- v případě požáru je nutno plombu porušit a kolík vyjmout jinak páku ventilu nestisknete
- malé přístroje jsou jen na malé začínající požáry, například hořící koš s odpadky
- k velkým požárům neprodleně přivolejte požárníky
Jak se dělá hasící přístroj - Jak se co dělá - video
Okapový žlab opatříme lesklým povrchem odrážejícím sluneční paprsky.
Středem žlabu v jeho ohnisku povedeme černou trubici, na kterou bude
směřovat odražené sluneční záření a tím jí bude zahřívat.
Můžete vyzkoušet vše zakrýt sklem a dát více žlabů vedle sebe
do dřevěného rámu.
Obrázek principu kolektoru zhotoveného z okapového žlabu.
Středem žlabu v jeho ohnisku povedeme černou trubici, na kterou bude
směřovat odražené sluneční záření a tím jí bude zahřívat.
Můžete vyzkoušet vše zakrýt sklem a dát více žlabů vedle sebe
do dřevěného rámu.
Obrázek principu kolektoru zhotoveného z okapového žlabu.
Jak se dělají hasičské hadice - Jak se co dělá
- první hadice v 17. století z kůže, po vysušení praskaly
- přelom byly bavlněné pogumované
- polyesterové s pogumováním se používají v současnosti
- vnější část hadice - plášť musí odolat vnějším vlivům, je namočen do polymeru
- polyuretan a lepivé kuličky jsou základem pro výstelku vnitřní části hadice
- vnější hadicí se protáhne dlouhé lano
- pak se pomocí jiného lana vtáhne do něj vnitřní plášť
- nakonec se pomocí dalšího lana vtáhne třetí vnitřní trubice
- zarovnají se konce hadic a mohou se vrstvy spojit
- jeden konec hadice s připojí k parní trysce která vhání tlakovou páru do hadice
- hadice se natahuje aby se narovnaly záhyby
- horká pára rozpustí lepidlo a vrstvy se spojí
- pak se vžene do hadice studený vzduch až do doby vytvrzení lepidla
- hadice se navine na cívku
- konce hadic se opatří koncovkami pro připojení k agregátům, či spojení navzájem
- hadice se musí otestovat na vysoký tlak
- hadice se vysuší a mohou již sloužit požárníkům
Jak se dělají hasičské hadice - Jak se co dělá - video
Editace: 2016-04-14 12:00:44
Počet článků v kategorii: 364
Url:uhlik-je-zakladni-hnojivo-aneb-proc-se-nase-pole-meni-v-poust
